„Zabilo to pět lidí, mezi nimi byla těhotná žena.“

Je mi pětašedesát let a jsem v důchodu. Do Lvova jsem přijela z Charkova. Narodila jsem se v Sumské oblasti, u hranic s Ruskem. Kdysi s námi Rusové chodili do školy, ale teď po nás střílejí...

V šestasedmdesátém roce jsem šla studovat do Charkova, a pak dostala práci ve městě Gorkij (Nižnij Novgorod – pozn. překl.). Časem jsem se do Charkova vrátila, vdala se a už tam zůstala. Pracovala jsem na stavbě, a když se narodily děti, šla jsem pracovat jako vychovatelka do mateřské školy. Později jsem pracovala v továrně, pak prodávala na trhu, a nakonec jsem pracovala jako pokladní. Dnes už jsem v důchodu, občas si přivydělávám. Ráda vyšívám, takže po práci vyšívám korálky. Mám malou chatu, ale je na hranicích s Ruskem a teď se tam usadili okupanti.

Jak vypadal váš první den ruské plnohodnotné války?

Ještě třiadvacátého jsme se procházeli po Gorkého parku a ani by nás nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Šli jsme klidně spát a ráno nás probudily výbuchy a telefonáty. Vůbec jsem nečekala, že bude válka. Začala panika: co máme dělat, komu zavolat? Vtom mi volá dcera a povídá: „Mami, jdeme se schovat do krytu. Vezmi si věci a pojď s námi.“ Rozhodla jsem se ale zůstat doma.

Byla jste svědkem událostí, při nichž došlo ke zločinům proti civilistům?

Zezačátku nejvíc ostřelovali Severní Saltivku. Taky bydlím v Saltivce, ale v té staré. V noci nám nad hlavami něco svištělo a létalo. Ráno jsem vyšla ven a vidím, že okna jsou vysklená a obchod zničil výbuch. Něco hořelo v Bljucherově ulici, byl tam černý dým a celá čtvrť byla v kouři... Vždy jsem jsem jen na chvíli vyběhla ven, abych něco koupila dětem, které se mezitím schovávaly v krytu. V obchodech už toho moc nezbylo: nějaké konzervy, perníky. Každý den se střílelo, ustavičně něco hořelo. V naší čtvrti dopadla střela přímo před školu v Garibaldiho ulici, kam chodil můj vnuk. Díkybohu vybuchla ještě na silnici, ale pak stejně zasáhla i školu.

Za mým domem vybuchla raketa. Volala jsem tam a zjistila, že to zabilo pět lidí, mezi nimi byla také těhotná žena.

Starší dcera měla třípokojový byt v Severní Saltivce. Zasáhla ho raketa a nevím, jak to tam teď vypadá. Moje mladší dcera si před Novým rokem vzala hypotéku. I její byt zasáhla raketa.

Jak probíhaly další dny? Jak jste se z města dostávali pryč?

Několik dní strávily děti v krytu. Pak mi zavolala dcera a řekla: „Mami, odjíždíme z města.“ Děti se hodně bály. Mám dvě pětileté vnučky a osmiletého vnuka. Když se ozve poplach, zakrývá si uši a popadne ho panika. Dcery se rozhodly, tak jsem jela s nimi. Ráno jsem dojela stopem k jejich krytu. Bylo to 5. března. Moji zeťové nás odtud dovezli na nádraží. Tam jsme strašně dlouho čekali, protože těch lidí, kteří se snažili odjet z města, byla spousta. Počasí bylo taky hrozné. Na sněhu stály tašky a na nich seděly děti zabalené do dek. Čekali jsme takhle asi pět hodin. Nad námi létala letadla a my jsme nevěděli, jestli jsou to naši, nebo ne. Měly jsem velký strach.

Možná byste chtěla Rusům něco vzkázat?

Vždycky jsme spolu vycházeli. Ale to, co udělali s naší zemí, se nedá odpustit... Odveďte své děti, vždyť tady umírají! Umírají naše i vaše děti! A to všechno kvůli tomu vašemu idiotovi Putinovi. Copak vám není líto vašich dětí a vnoučat? Zabíjíte děti a nevinné lidi! Copak jsou školky, školy, nákupní centra a parky vojenské objekty? Víte, na co střílejí? Vybombardovali ekopark, pozabíjeli zvířata! Zastavte tu svoji bestii! Jak dlouho to ještě budeme muset snášet?