‘Uviděla jsem ruský obrněný transportér a zůstala jsem stát jako přikovaná’, — popisuje charkovská výtvarnice Galina Bulgakova

Na Ukrajině žiju trvale mnoho let. I když jsem se narodila v Rusku, kousek od Dona. Tak se stalo, že jsem celý svůj dospělý život prožila v Charkově. Různě jsem podnikala. Měla jsem dokonce akciovou společnost. Navštívila jsem spoustu zemí. Ale pokaždé jsem se vrátila na Ukrajinu.

Povoláním jsem architektka a výtvarnice. Na Ukrajině jsem postavila mnoho domů. Přesněji řečeno v Charkově. Hlavně na sídlišti Saltivka, které je teď úplně zničené. Mým diplomovým projektem bylo rozšíření charkovského nádraží. Jejich věžový hotel je mým diplomovým projektem. Skutečně. Ten projekt si ode mě vzali a začali okamžitě realizovat. To je můj přínos Charkovu, nevím, jestli je velký nebo malý, ale je tam. A já jsem na něj hrdá.

Už jsem dlouho v důchodu. Jsem vdova. Můj manžel byl chirurg. Ale už deset let není mezi námi. Jediná rodina, která mi zbyla, je můj vnuk.

Napadlo vás, že dojde k rozsáhlé ruské invazi?

Tušila jsem to. Vnitřně jsem cítila, že se to stane. Když válka začala, můj vnuk tomu nevěřil. Studuje na Charkovské univerzitě. Je ve druhém ročníku. Filozofická fakulta, obor kulturologie. Je mu dvacet let. A pořád jenom opakoval: „To je nesmysl, jaká válka?“
Začalo to mnohem dřív, v roce 2014. A viselo to ve vzduchu. Taková aura, která neměla ženskou tvář.

Jaký pro vás byl první den ruské invaze?

Bydlím v centru města. Přímo u Paláce práce. A když začaly ty výbuchy... V okolí je spousta restaurací. Například Panorama. A tam se často konaly oslavy s ohňostrojí. Ale tentokrát ráno mi to přišlo trochu brzy. Respektive, že začali nějak pozdě. Došlo mi, že to není ohňostroj. To už ostřelovali Saltivku.

Myslela jsem si, že to nebude trvat dlouho. To přece není možné, aby nás zničehonic napadali naši bratři, Rusové. Co jsme jim udělali?

Zůstávali jsme v Charkově a čekali, až to utichne. Ale ono to ne a ne utichnout. Bydlíme v malém domku v centru města. Ve druhém patře. Nad námi už nikdo není. V přízemí jsou jen kanceláře. Žiju sama se vnukem.

Poblíž není žádný protiatomový kryt. Jedině, že bychom doběhli do stanice metra Náměstí konstituce. Byly chvíle, kdy jsme se tam chtěli jít schovat, ale buď už byl zákaz vycházení nebo nás už ostřelovali. Slyšeli jsme kulometnou palbu. Nemohli jsme se tam dostat. Anebo se stalo, že nám řekli, že stanice je uzavřená a nikoho tam nepouští.

A tak jsme s vnukem chodili do přízemí. Do kanceláře našeho souseda. Lehli jsme si tam na podlahu a zůstali dokud to neutichlo. Byla tam voda a teplo. A nějak jsme to vydrželi až do rána.

Jaké byly další dny?

Pak začalo masivní ostřelování. Kousek od nás. Když začaly dopadat první dělostřelecké rakety na centrum města, nabídli nám, abychom se ukryli čtyřicet kilometrů od Charkova. V jedné vesnici, kam nás taky odvezli. Projížděli jsme kontrolními stanovišti, chtěli po nás hesla. Ale projeli jsme. A tam, kousek od lesa, jsme zůstali asi týden. Nebyly tam úplně vhodné podmínky k životu, nebyly tam potraviny, bylo nás celkem deset lidí. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že se odtud musíme nějak dostat pryč. Jenže jsme na to byli sami. Jen my dva. V té malé vesnici nebo městysu žili věřící lidé. A ti nás odvezli do Charkova. Mají taky charitativní misi. Své věřící, kteří přijížděli do Charkova, ubytovávali ve svých domech. A nás odvezli do Charkova. Dovezli nás skoro až před dům.

Byla jste u toho, když se ruská armáda dopouštěla trestných činů proti civilistům? Kdy jste se definitivně rozhodla město opustit?

Vyšli jsme ven a já viděla, co se skutečně děje. Rozbité výlohy, krev na ulicích, rabování. Bylo vidět, že se vloupali i do knihoven. Nevím, co tam hledali, protože tam nebylo žádné jídlo. Slyšela jsem ostřelování, měla jsem strach. Nejdřív jsem viděla ruský obrněný transportér. Stál u OC Nikolskyj, když jsem si šla koupit potraviny. To je nové nákupní centrum, které otevřeli v létě. Viděla jsem obrněný transportér poblíž Korolenkovy knihovny a nevěděla jsem, co mám dělat. Stála jsem jako přikovaná. Pak jsem si uvědomila, že se musím pohnout. Tak jsem šla zpátky. Nevěděla jsem, co se mnou bude. Jak mám vědět, co se jim honí hlavou? A tak jsem hodně pomalu odcházela a čekala, že se mi něco stane, třeba že mě střelí do zad. Kdyby nechtěli, tak by do mého města přece nepřišli. Prostě by sem nevtrhli. Ale z nějakého důvodu tady jsou a rozhodně nemají dobré úmysly, když přijeli v obrněném transportéru.

Šla jsem do malého obchůdku poblíž našeho domu a nakoupila jen to nejnutnější, protože už nám docházelo jídlo. Koupila jsem chleba, nějaké těstoviny a zápalky. Tedy drobnosti...Viděla jsem rozbořený Palác práce. Rozbitá okna Panoramy. Zničený bývalý obchod Melodija.

Přiběhli jsme domů. Okna byla otevřená. Musela je otevřít tlaková vlna. A pak zase začal ten rachot. Zůstali jsme doma asi patnáct minut. Za tu dobu jsme stihli sbalit jen minimum věcí. Doklady, nějaké peníze a vodu. A když to začalo hodně rachotit, vyběhli jsme z domu.

Nevěděla jsem, jak se dostaneme na nádraží. Rozhodli jsme se, že odjedeme do Lvova. Podívali jsme se na jízdní řád a rozeběhli se na nádraží. Měli jsme každý batoh a tašku s trochou jídla.

Jdeme podél domů, přecházíme ulici. Za námi najednou zatroubí auto. Řidič říká: „Svezu vás.“

Tak jsme se dostali na nádraží. První vlak do Ivano-Frankivska jsme nestihli, ale další jel do Lvova. Stoupli jsme si do fronty, nastoupili do vlaku, samozřejmě nás bylo hodně. Dojeli jsme do Lvova.

V každém kupé bylo po deset lidí a v uličkách seděli další. Viděli jsme devadesátiletou babičku, která seděla v uličce. Pustili jsme ji do našeho kupé. Byla po dvou mrtvicích. Seděla s námi. Pořád se ptala, kam to vlastně jede. Jela se svým synem. On zůstal v uličce a ona jela s námi...

Všechna moje plátna a všechny moje obrazy zůstaly doma. Velké, metrové. Moc pěkné. Připravovala jsem je na výstavu. A musela jsem to tam všechno nechat. Teď už dělám jen malé grafiky, formát A4. Hlavní část jsem vytvořila už tady.

Jak na to reagují vaši známí v Rusku? Co říkají?

Mám známé okolo jednoho kreativního webu. Psala jsem básně, ti lidé zase dělali hudbu, společně jsme se účastnili různých soutěží. Vzniky tam některé moje básně, pak jsem k nim dělala ilustrace. Měli jsme opravdu dobré vztahy. Dokud nezačala válka. A když jsem jim řekla pravdu o tom, co se děje, nevěřili mi. Říkali: „Lžeš! To není možné!“ Jeden člověk z Petrohradu mi řekl: „Proč mi lžeš, moc dobře vím, co se tam u vás děje. Vy se likvidujete sami. My vás chceme jen osvobodit...“

Já nepotřebuju, aby mě někdo osvobozoval! Já jsem svobodný člověk. Můžu říkat, co chci, můžu dělat, co chci, můžu vyjádřit svůj názor, můžu mluvit rusky. Nikdo nás kvůli tomu nepronásleduje a neutlačuje. Můžu mluvit rusky, můžu mluvit ukrajinsky, můžu mluvit anglicky, když mě o to požádají.

Máte v Charkově ještě nějaké známé? Co ti říkají? Zanechalo na vás to, co jste zažila, nějaké následky?

Moje kamarádka viděla, jak dopadaly bomby, viděla, jak stříleli po lidech, kteří čekali na humanitární pomoc. Říkala, že ani nestihla pochopit, co se děje, jen rychle vběhla do obchodu. Ale byli tam mrtví... Márnice jsou plné. V Charkově. Na ulicích ležela těla. Kusy těl. Krev...

Mám pošramocenou psychiku. Špatně spím. Moc hezky se o mě tady v nemocnici starali, když jsem onemocněla. Byla jsem v jedné nemocnici, pak v druhé. Prodělala jsem léčbu, mám za sebou kompletní vyšetření.

Mám ještě vnuka, který to všechno nese velmi těžce. Není to s ním jednoduché. Ve škole se mu sice daří dobře, ale vidím známky duševní poruchy. Vypadá normálně, ale realitu vnímá trochu jinak. Všímám si u něj autistických projevů.

Jak myslíte, že se to bude vyvíjet dál?

Chci věřit tomu, že válka skončí. A že se pravda o této válce dostane k lidem, kteří tomu nevěří. Nejsem sice veřejně známá osoba, ale uvědomuji si, že v tom mám své poslání. Mohu jen říct, že bych nikdy nikomu... Jak se říká, to bys nepřál ani nepříteli… Ať poprosí svoje syny, aby se, pokud možno vrátili domů. Aby se jim domů nevraceli jako náklad č. 200. Protože naše děti kvůli tomu umírají...

Mimochodem, jedné mojí známé se narodila vnučka. Ve sklepě. Ukázali mi ji. Holčička v růžovém. Říká se, že když se rodí holčičky, bude mír.

Chcete Rusům něco říct?

Chci jen apelovat na ruské matky. Věřte mi, že válka je to nejhorší, co se může stát. Můžete přijít o domov, peníze, majetek, oblečení, práci. Nejhorší je ale přijít o život.

Smrt je vždycky děsivá. Na smrt se nejde připravit, dokonce ani když člověk zemře kvůli nemoci.

Ale když je smrt násilná, krutá, nespravedlivá – potřebujeme, aby srdce ruských matek cítila, že i my máme srdce, i my máme děti. A že i náš život může být náhle přerušen.

Mě například vytrhli z kontextu mého života. Teď už nemám nic. Absolutně nic. Jen vnuka. To jsou naše dva životy, které chci zachránit.

A kdyby mi zítra řekli, že válka skončila... Každý den usínám s tou myšlenkou, že by válka mohla skončit... Mám pocit, že tato hrůza je jen noční můra. Musí to skončit. Moje matka bojovala. Byla zdravotní sestra na frontě. A říkávala mi: „Galino, hlavně, aby v tvém životě nebyla válka.“ Ale tak se to stalo, že v mém životě je válka. Ale kdyby mě viděli, kdyby mě slyšeli, byla bych ráda, kdyby v srdci cítili vinu. Co když jen nevědí, kde jsou jejich synové. Co tady jejich synové dělají. Měly by to vědět.

Materiál připravila Charkovská lidskoprávní skupina.

29.12.2023